Adventní rozjímání

Na své vysněné dovolené jsem dala tělu příležitost si konečně odpočinout.

Oslavila jsem svoje 36 narozeniny a po téměř 3 letech jsem přestala kojit.

Prsa jsou zase moje a postupně znovu objevuji krásu svého těla.

Těším se na poklidný advent, radostné Vánoce a na příchod nového roku.

Všechno se zdá být "normální" a v " naprostém pořádku".

Bum. Prásk. Ratata

Pár dní po Mikuláši. Všední den večer. Sedím si ve svém milovaném křesílce a začíná mě bolet pravé ucho. V prvních okamžicích to připisuji celodenní únavě a zároveň sama sebe nachytávám u toho, že to asi nebude jen tak z ledajaké únavy. Během pár desítek minut se bolest prudce stupňuje a přidává se bodavé píchání. "Pích, pích, pích". Ucho mi zalehá. Chvíli mi v něm hučí a chvíli nic neslyším.

"Dopr...e, co to je?" Beru to vážně a dávám se do hledání informací.  Z pohledu psychosomatiky zřejmě něco nechci slyšet. "Ale co?"

Je to tak nesnesitelné, že se svíjím bolestí. Chodím sem a tam po kuchyni.

Vzdychám, kňourám, křičím a plazím se po zemi. 

Pohotovost?

Začínám o tom vážně uvažovat. Zároveň tuším, že když tam pojedu, ucho mi nejspíš píchnou a dostanu antibiotika. A to nechci, ale taky nechci, aby mi ucho explodovalo.

Vůbec nechápu co se mi tělo snaží říct a mám vztek, což mému stavu zrovna moc nepřidává.

Pozemští andělé a pomocníci

Když je potřebujete, vždycky tu pro vás jsou nebo se zničeho nic objeví na ve správný čas na správném místě. Jsem zaseklá v rozhodovacím procesu zda jet na pohotovost nebo to nějak zvládnout, i když absolutně netuším jak. Bolest mě tak pohlcuje, že nejsem schopná nic. Prosím manžela, aby mi pomohl a poradil co dělat. Má nápad zavolat jedné ženě, o které se domnívá, že by mi mohla pomoci. Moc se neznáme a je pozdě večer. Nicméně  důvěřuji vesmírnému vedení a tak jí volám. Mám štěstí a telefon zvedá.

Rozebíráme situaci, uklidňuji se, dýchám, na ucho si dávám studený obklad.

Téma je na světě a bodavá bolest se dává, byť decentně, na ústup.

Rovnováha

Nejdřív jsem zběsile akční a pak stejně zběsile z krajní nutnosti odpočívám. A nejčastěji až v nemoci. Naivně jsem si myslela, že po 4 denní dovolené bude všechno zase "fajn". A bylo. Chvíli. Než mi došlo, že to v kuse a na dřeň táhnu už pěkně dlouho. A že nejsem unavená jen z nonstop mámování, ale z maratonu běhu života už dlouho předtím. 

Nechat si pomoct

Táta alkoholik, máma duševně labilní. Jsem zvyklá se o sebe postarat už od útlého dětství.

Vlastně to ani neznám jinak. Tvrdou pílí a poctivou prací jsem ukazovala svým rodičům, že nejsem tak "marná", jak si o mě myslí. Jenže už dávno není komu co dokazovat. Oba jsou mrtví. Snad jen sobě. Že jsem hodna pomoci a že říct si o pomoc není selhání. 

Svět kolem mě se zastavil

Vánoční šílenství a já ležím. Týden, dva, tři. Učím se říkat si o pomoc. Vlastně to ani nejde jinak. 

Mám půlku hlavy z bolesti ucha "mrtvou" a při každém pohybu se mi ozve v uchu centrum  rovnováhy (aby ne, když je to téma ke zpracování, že?) a já se motám. V lepším případě na pravé ucho nic neslyším a nebo slyším všechno s ozvěnou. Dojít na záchod je vrchol mé celodenní aktivity. Jsou dny, kdy může Ondřej zůstat doma. Jsou dny, kdy může být Erik u babičky, u dědy, u mojí sestry nebo u kamarádek. A jsou dny, kdy prostě jenom jsme. Já ležím a Erik si kolem postele jezdí s autíčkama. Nechává mě odpočívat, dělá si co chce a funguje to. Dřív by mi tahle scéna přišla jako totální sci-fi.

Transformace a léčba v samotě

Jakákoliv činnost nebo mluvení mě vyčerpává. Jsem v kontaktu pouze se zmíněnými pozemskými anděly a pomocníky. S onou ženou, blízkou přítelkyní a její sestrou homeopatkou. Sem tam zvládnu ještě nějakou smsku nebo krátký hovor, ale nedělá mi to dobře. Nejlíp mi je, když jsem zachumlaná v peřinách a nemusím se hýbat.

Náběh na zápal plic

Kapu na sebe jeden esenciální olej za druhým, zkouším kde jaké osvědčené babské rady, užívám jedno homeopatikum, druhé, třetí a když už si myslím na to, že by mohlo být konečně líp, přidá se tuberácký kašel. Náběh na zápal plic. Jestli další homeopatikum nezabere, budu si už opravdu muset dojít v lepším případě pro antibiotika, v tom horším si jít asi lehnout do nemocnice.

Další důvod pro rozšířenou rodinu

Dřív když máma od rodiny lehla, zastaly práci ostatní ženy v rodině. Dnes když žena lehne, hroutí se celý rodinný systém. Nemá kdo prát, nakupovat, vařit a pečovat o děti. Pokud muž pracuje na plný úvazek, druhý úvazek doma i s velkou snahou zkrátka nemá šanci zastat.  A tak si bytostně znovu uvědomuji, jak moc rozšířenou rodinu potřebujeme. A to nejen my.

Myslím na všechny mámy, co jsou vážně nemocné. Na jejich děti a rodiny. Jak těžké to musí být.

Je to dlouhé

Začínám propadat pocitům beznaději a nekončícího léčení.  Je pár dnů do Vánoc a všude je neuvěřitelný bordel. Nemáme stromeček, výzdobu, cukroví ani žádné dárky, protože stále ležím a s jakoukoliv aktivitou, která je "navíc", mě Vesmír okamžitě posílá zpět na lůžko.

Minimalistické vánoce

Tak jo. Přijímám vše tak jak to je a přemýšlím jak udělat alespoň minimalistické vánoce.

Nechávám si pomoct!

Inspiruji se sousedkou, posílám svého milovaného chotě do lesa pro větvičky, které ozdobím světýlkama, několika mašličkama a zavěšuji je na trám. Objednávám krabici cukroví a vánočku v místní  sousedské facebookové skupině. Dárky objednávám z pohodlí postele online.

"Maminko, ten stromeček musíte opravit"

"Proč?" ptám se. "Protože je moc malej!" Zamáčknu slzu. Chtěla bych pro Erika větší stromeček, protože co je o vánocích víc než splněné dětské přání, ale fakt na to nemám a opravdu si netroufám dělat nic navíc. Je 22. prosince. Manžel přichází pozdě v noci z práce a nachází inzerát na darování stromečku. "Když pro něj sjedeš a zařídíš to..."

23. prosince 2018

Manžel přiváží strom, který se nám ani nevejde do obýváku!

Máme 5 kg kapra, protože jiného už neměli!

Vánočka je tak dlouhá, že se nám skoro nevejde na tác!

Nemáme žádná světýlka na tak velký strom. Poptávám je v sousedské skupině a ochotný pán nám hned dvoje daruje!

I kdybych se stokrát víc snažila, takové vánoce bych nejspíš ani nenaplánovala ani nezrealizovala.

S minimálním úsilím, maximální výsledek.

Tohle si budu ještě dlouho pamatovat.

Veselé Vánoce

U večeře si připíjíme na zdraví a já za tím najednou nevidím jen řečnické klišé. 

Zdraví je to opravdu to nejcennější co máme. To ostatní už se vždycky nějak přidá.

Koukám se na ten ohromný svítící strom a jsem dojatá. Znovu a znovu jsem fascinovaná něčím, co i když jsem už spoustukrát zažila, nepřestává mě to fascinovat.

A to jest...

Když jsme ochotní odevzdat staré a nefunkční vzorce chování, jsme Vesmírem obdarováni.